Jsem opravdu strašně rád, že tu máme svobodu slova. Že nemusíme šeptat nebo dokonce mlčet, aby nás jistí spolupracovníci (například jeden z bývalých předsedů vlády) okamžitě nahlásili a tím nám způsobili problémy. Za to jsem opravdu rád, ale se svobodou se dle mého názoru vážou i povinnosti, které musíme ctít, abychom tu svobodu nenarušovali.
V dnešním blogu se zaměřím na téma, kterému já osobně říkám „všeholiberalismus“. Abych tento můj pojem vysvětlil – v kostce se jedná o to, že mi přijde, že vlivem sociálních sítí a celkové odtažitosti ve společnosti začínají být relevantní i názory a spekulace, které by dřív byly odsouzeny či by se jim někdo vysmál, ale dnes, pod záštitou svobody slova, si nikdo nesmí dovolit někomu říct, že blábolí – nebo – dokonce lže. Je to dáno přehnanou hyperkorektností, kdy nikdo z nás nemůže nikoho urazit (tedy jen v situacích oficiálních, nebavím se o sociálních sítích, tam pojem „korektnost“ absolutně nemá místo), ale i tím, že žijeme v době absolutního blahobytu (a ano, stále si myslím, že žijeme v blahobytu i přes uprchlickou vlnu z Ukrajiny a skokově narůstající ceny energií) a je pro nás tedy naprosto přirozené řešit diametrálně odlišné problémy, než které řeší lidé, kteří se potýkají s existenčními potížemi nebo neřku-li bojem o holý život.
Znáte to asi každý, scrollujete Facebookem a najednou si všimnete příspěvku, který vám drásá nervy. Následně občas každý z nás udělá tu chybu a mrkne se do komentářové sekce, kde jsou lidé, kterým přijde tento příspěvek zajímavý a protože, vám to přijde jako naprostá hloupost, není nic jednoduššího než to začít tomu druhému člověku vysvětlovat.
Je samozřejmě naprosto správné mít na věci svůj názor a za tímto názorem si stát, ale zároveň s tím je třeba mít určitou míru sebereflexe a řídit se jen ověřenými daty. Sám jsem nevěřil tomu, že se mezi námi najdou lidé, kteří věří takovým věcem typu, že „Země je placatá“ nebo, že „Chemtrails rozprašují COVID.“ Ale bohužel tomu tak je. Ani bych nehledal příčinu v tom, že by tito lidé neuměli napočítat do tří, ale spíše v jejich digitálně-internetové vzdělanosti. Dám příklad. Představte si, že jediným zdrojem informací do 25-40 let vašeho života je buď televize nebo rádio. To samo o sobě by ještě nemuselo být tak zlé, ale je důležité podotknout, že tyto informační kanály předávaly lidem zkreslené informace tak, aby neohrožovaly místní režim. Dost lidí, kteří naplno zažili obrátky minulého režimu, je naučeno, že vše, co se kde řekne nebo napíše, je pravda, jenomže nejen, že je to naprosto mylná představa, ale s nástupem internetu a digitálního přenosu informací se toto pomýlení ještě několikráte znásobilo.
Samozřejmě, že za všemi falešnými informacemi někdo stojí.
Ale abych se vrátil k původnímu tématu, moc se mi nelíbí, že každý musí mít nutně na věci nějaký názor, i když třeba o dané věci slyší poprvé. Jak si člověk může utvořit názor na něco, čemu nerozumí? Respektive, jak je možné, že tento názor považuje naprosto legitimní? To ta doba. Dnes se každý názor počítá a v době přehlcené informacemi je pro člověka velice obtížné si definovat, co je pravda a co pravda není? Lidé, kteří nevyrostli v tomto „informačním šumu“, mají častokrát problém rozlišit, co je a co není pravdou.
Na základě informací, které se jim dennodenně, řekl bych lépe mnohonásobně denně, objevují na monitorech počítačů a obrazovkách telefonů, si vytváří názor. U informačně znalého člověka tento proces probíhá na základě analýzy dat a metody vylučování. Metoda vylučování je přítomna v tomto procesu i u lidí, kteří nejsou informačně znalí, ale místo analýzy dat kladou velký důraz na své emoce. A v tom je ten problém. Mnoho politických stran, spolků nebo i jen obyčejných lidí těchto emocí zneužívá. „Máte málo peněz? My zařídíme, abyste měli víc. Jak? To už nechte na nás.“ A je celkem jedno, jestli takovéto věty prohlašuje Tomio Okamura nebo bankéř z callcentra Home Creditu. Lidé na to zkrátka a jednoduše slyší.
Nacházíme se v době, kdy nejenom, že se sociálně slabí stávají ještě slabšími, ale tato skupina se poměrně rychle zvětšuje. Člověka s příjmem do 20 tis. čistého aktuálně moc nezajímá to, že někdy v budoucnu systémová řešení zaručí vyšší ekonomickou stabilitu (možná někdy v budoucnu i vyrovnaný/přebytkový rozpočet), ale zajímá ho to, aby měl z čeho zaplatit nájem, jídlo nebo pivo a cigarety. Pro takové lidi je jednodušší řešení stran z populistické části spektra, hlavně tedy těch totálně populistických, jakými jsou SPD, Trikolóra, ehm, ehm, fuj, fuj Volný blok nebo třeba i ČSSD a KSČM (i když komunální volby ukázaly, že komunisti umírají a sociální demokracie bude muset provést reformu sama sebe, aby se ještě někdy mohla poohlížet po důležitých postech). Nacházíme se zkrátka v době naprosté nejistoty z budoucnosti, ze které pramení přirozeně i strach. A právě tento strach je něčím, čehož tyto strany dokáží dokonale využít.
Na základě naprosto irelevantních informací (častokrát až dezinformací) jsou potom tito lidé přesvědčeni o něčem, co se jim sice na první pohled může zdát logické a správné, ale hlavně z dlouhodobého hlediska jsou postoje SPD a jim podobných stran naprosto populistické. Stát se musí chovat jako hospodář, to znamená, že je bezpodmínečně nutné, aby dokázal zajistit svůj chod nejen teď, v období jedné z největších krizí moderní historie, ale i po této krizi. Je samozřejmé, že je potřeba, aby lidé s podprůměrnými příjmy přežili tuto zimu bez úhony (proto chválím zastropování cen energií, i když i to je jednorázové opatření hluboce zasahující do státního rozpočtu), ale je také potřeba vyřešit příčinu toho problému (příčinou problému je ruská agrese, Ruská federace vlastní většinu našeho plynu). Řešením problému se zdá býti jediné – a to změna dodavatelů plynu.
Pro lidi, kteří potřebují hmatatelnou pomoc ihned, je ale toto systémové řešení častokrát hodně abstraktní a kolikrát ani nejsou schopni pochopit, k čemu je dobré např. otevření terminálu v Nizozemsku.
Tito lidé potřebují pomoc hned. Je jim jedno, že pak bude dluh. S touto skupinou umí pracovat jen populistická hnutí. Vládní uskupení nemá šanci. Chce to čas, i když ani ten nemusí být k ničemu dobrý.